Františka Plamínková se narodila 5. února 1875 v Praze jako nejmladší ze tří dcer pražského obuvníka. Po maturitě na státním Ústavu pro vzdělání učitelek nastoupila v roce 1894 jako učitelka – nejprve v Táboře a Soběslavi, od roku 1895 pak učila v Praze. Během prvních let se z podučitelky stala definitivní učitelkou, po náročném večerním studiu složila zkoušky před odbornou komisí a působila jako učitelka měšťanské školy (matematika, fyzika, kreslení, krasopis).
Práce ve školství ji přivedla k ženskému hnutí. Aktivně působila ve Spolku českých učitelek, kde bojovala především proti celibátu učitelek, v Ženském klubu českém (založen 1903), Výboru pro volební právo žen (1905) a později v Ženské národní radě (1923–1942). V roce 1918 vstoupila do politiky, aby mohla ovlivňovat společenské dění. Československou stranu socialistickou reprezentovala na pražském magistrátě (1918–1925) i v horní komoře parlamentu (1925–1939).
Vznik republiky ji zastihl na magistrátu jako uvolněnou městskou radní. Ke konci roku 1924 opustila školství, aby se po skončení mandátu mohla naplno věnovat práci pro ženy a politice. V dubnu 1923 založila Ženskou národní radu a v listopadu 1925 se stala senátorkou. Během čtyřiceti let veřejné činnosti se věnovala především učitelkám a státním zaměstnankyním, ale neopomíjela ani problémy chudších vrstev žen.
Jejím úspěchem bylo zvolení první české poslankyně v roce 1912 a zrušení celibátu učitelek v roce 1919. Později vedla řadu zápasů: proti propouštění vdaných úřednic ve státní a veřejné správě, za přijetí moderního rodinného práva, za humánnější porodnictví, za uznání mateřské dovolené jako lidského práva, nikoli privilegia, a za nástup žen do diplomacie a na vyšší posty ve státní správě.
Díky svým vědomostem a pracovitosti získala místopředsednické funkce ve čtyřech mezinárodních ženských organizacích. Západoevropské a americké aktivistky v ní viděly jednu z nejvýznamnějších osobností slovanského prostoru – ženu, která dokázala spojit české zkušenosti s evropským rozhledem a nadšením pro sociální a mírové otázky.
Za heydrichiády byla 30. června 1942 popravena na Kobyliské střelnici. Dnes ji připomínají pamětní desky na Staroměstském náměstí i v budově Senátu Parlamentu ČR. Její myšlenky a práce však žijí dál – i v projektech, jako je tento, které se snaží její hlas znovu uvést do dialogu se současností.